A tak se znovu narodil…
Rytíř se vracel po mnoha letech urputných bojů z války. Už si ani nepamatoval, proč a jak vlastně vypukla. Poslední věc, na kterou si vzpomíná , byla, jak leží na obrovském bitevním poli v tratolišti krve, poslední přeživší v prohrané bitvě proti starodávnému zlu… Byl velmi vyčerpán… Mnoho dní a nocí bloudil temným močálem a hledal cestu domů. Teď při úplňku mu cestu osvětloval pouze měsíc a hvězdy. Byl sychravý podzimní večer a všude kolem něj, kam jen oko dohlédne, byla těžko prostupná krajina plná jezírek, mokřadů a napůl usychajících stromů. Ze všech koutů temnot zněly podivné skřeky, snad od divokých zvířat, snad jen vítr, který se proháněl rovinatou krajinou. Rytíř se však nebál, byl klidný, vyrovnaný, přesto stále ostražitý. Za svůj život si prošel daleko strašnějšími útrapami a ocitnul se v ještě nehostinnějších krajinách, než byla tato. Po boku Lorda Britishe stál v mnoha bojích, ve kterých čelil těm nejmocnějším monstrům, která svět Britainský obývají.
Kráčel stále dál… najednou mu krajina připadala tak nějak povědomá, jakoby tu již někdy byl. „Ale jistě“, pomyslil si, “jak jsem jen mohl zapomenout!” Stál na okraji močálu, v dálce zahlédl obrysy rozpadlého stavení, kolem něj byly roztroušeny křovinami zarostlé polorozpadlé náhrobky. “Jistě! Jsem v močálech poblíž trhového města!” V mládí zde chodíval lovit aligátory kvůli vzácné kůži, kterou prodával koželužníkům na trhu. “Už je to tak dávno…”, vzpomínal na své mládí, na to jak se zdokonaloval v rytířských dovednostech v cechu strážců světla ve městě… jak v místím hostinci slýchával hrůzu nahánějící historky mnoha dobrodruhů, kteří do města zavítali z velkých dalek … na svůj rodný dům v zapadlé uličce, kde každou noc snil o tom, že se jednoho dne stane udatným bojovníkem, šířícím slávu a čest rytířů světla po celém světě… “Och jak jen to byla krásná léta… ale už je to tak dávno”, pomyslil si.
Najednou ho ze vzpomínek vyrušil podivný zlověstný zvuk doléhající k němu z temnot noci. Neváhal, byl mistrovsky vycvičen, proto onen zvuk velmi dobře rozpoznal. Okamžitě vypil tajemny elixír, sáhnul do měšce pro reagenty, zašeptal slova moci, tasil svůj meč a vydal se vstříc blížící se hrozbě…
Druhého dne k večeru rytíř dorazil do města, zamířil rovnou do místního cechu lovců odměn. V místnosti to hučelo jako v úle, všichni lovci vzrušeně debatovali. Jeden přes druhého líčili příběhy ze svých loveckých výprav. Nejvyšší představitel seděl na rozvrzané židli uprostřed místnosti, zrovna vyplácel odměnu skupince neznámých bojovníku. Pozvednul zrak k rytíři, zkoumavě si jej přeměřil pohledem a praví: “Co tě sem přivádí, cizinče? Také si ulovil nějakou škodnou, nebo se jen jdeš podívat mezi opravdové válečníky?” Rytíř neodpověděl, jen pokrčil rameny a hodil zakrvavený pytel přímo před lovce na stůl. Ten jej opatrně otevřel a celý zbledl hrůzou… “Kraken!!!” zařval v úleku. Celá místnost najednou ztichla. Lovec vyndal obrovské oko krakena na stůl. Všichni s úžasem pozorovali rytíře. Jeden z přítomných si dodal odvahy a zeptal se: “To není možné, cizinče! Ty jsi dokázal sám zabít krakena?” Rytíř přikývl, otočil se a mlčky odcházel z místnosti… ve dveřích se ještě otočil a pravil: “Zítra odjíždím na lov, kdo se chce přidat, přijďte do hostince…“